Hodinky
No tak dobře, přiznejme si to: jsem magor přes hodinky. Mám je rád. Mechanický hodinky, rozumí se, ne digitálky ani quartzky. Viděl už jsem pár rozebranejch mechanickejch strojků a nepřestával jsem žasnout nad tím, že když se ty kolečka, šroubky a můstky a péra a ostatní dají dohromady, tak nejen že dokážou s určitou přesností ukazovat čas, ale navíc (v případě kvalitní práce) hravě přežijou majitele a budou se o ně rvát ještě i vnuci člověka, kterej je koupil.
A já vždycky toužil po něčem, co by mě dokázalo přežít (v tom se nejspíš neliším od zbytku lidstva, je akorát rozdíl v tom, co si kdo přeje, aby ho přežilo).
Z prvního odstavce je ale stejně nejdůležitější věta o tom, že hodinky dokážou ukazovat čas “s určitou přesností”. U digitálek a quartzovejch hodinek je to jednoduchý: z jedný strany se do nich strčí knoflíková baterka a z druhý strany padá takřka na vteřinu přesnej čas. To mechanika, panečku… to je jiná písnička! Pokud má člověk hodinky se strojkem dostatečně kvalitním na to, aby získal certifikát COSC (Contrôle Officiel Suisse des Chronometres), což přeloženo do normálního jazyka znamená, že fungují s přesností v rozmezí -4 až +6 sekund denně. Pokud by to snad někomu nepřipadalo jako kdovíjaká přesnost, pak podotýkám, že den má dohromady 86 400 sekund, a i když se mi zrovna teď nechce počítat trojčlenkou, jak malej zlomek procenta dělá jedna sekunda během čtyřiadvaceti hodin, určitě to není moc.
Ostatně – jak přesnej čas vlastně člověk potřebuje? Proč bych měl vědět, že mi tramvaj jede za dvě minuty, když je mi tak jako tak jasný, že se o další tři minuty opozdí? A není možný, že dokážeme měřit čas zbytečně přesně, takže tahle posedlost nanosekundama jen přikládá polínko na oheň nervozity a žaludečních vředů? Koneckonců, kdybych chtěl znát čas na vteřinu přesně, tak si koupím hodinky řízený rádiovým signálem z Německa, který se (oficiálně) opozdí tak o sekundu za sto let.
Jenže… oni netikají, no.
