Časy se mění, muzika zůstává
Tak jsem byl včera na koncertě. Hrál se pěkně zostra heavy metal a mně překvapilo, kolik lidí překvapilo to, že jsem na takovej koncert šel. No jasně, já vím, že když se šlověk ostříhá, tak vypadá jinak, ale já poslouchal metal (+ všechno, co se za něj vydávalo u nás) už v časnejch osmdesátejch letech, když byla Metallica ještě docela perspektivní kapela, k Black Sabbathu nastoupil dýppárplovskej Ian Gillan (a všichni jsme si mysleli, jaká to bude pecka… no, nebyla) a trash metal se teprve rozjížděl.
Už je to dávno, já vím. Ale včera jsem si připadal jako by to bylo tuhle. Stejně rozvibrovaný stěny a podlaha sálu, stejně zalehlý uši a stejně úžasnej zážitek. Ta kapela se jmenuje High On Fire a je to tak trochu zjevení, protože na desce zní jako dokonalej mix zdivočelejch Black Sabbath a Motörhead na cracku. Člověku se nechce věřit tomu, že by v roce 2007 mohl ještě někdo hrát tak dřevní metal, ale čím víc jsem je poslouchal, tím víc mi docházelo, že to je úplně obyčejnej rock’n'roll. Jasně, hranej na 250%, ale pořád stejná energie a sranda.
Jediná zvláštní věc, kterou jsem tam zažil, byli lidi. Ne že bych čekal sešlost mániček, ale přece jen jsem myslel, že vlasatci budou v přesile - drtivá většina obecenstva byla úhledně zastřižená a civilizovaně popíjela plzeňský z plastovejch kelímků. Byly doby - a já je pamatuju - kdy by tvrdý hárošský jádro takovýhle lidi z kotle vyprovodilo. Jenže… tohle bylo tvrdý hárošský jádro :-)
Časy se mění!
