Amelia Earhartová - slavná a ztracená
Amelii Earhartové se za dob největší slávy říkalo „Lady Lindy“ nebo „Lindbergh v sukních“ – a to nejen proto, že byla první ženou, která si mohla připsat sólový přelet Atlantiku, ale také proto, že zosobňovala dobrodružného ducha dvacátých a třicátých let. Kansaská rodačka byla podle některých médií jednou z nejlepších pilotek ve Spojených státech – podle leteckých odborníků a zkušených pilotů to ale tak jednoznačné nebylo. Nedala se jí sice upřít inteligence, schopnosti a nadšení, ale v praktickém směru příliš nevynikala. Pravdou zůstává, že si to uvědomovala a v průběhu své pilotní kariéry nevynechala jedinou možnost, jak se něčemu novému od profesionálních instruktorů přiučit.
Vzhledem k tomu, že první přístup k létání Earhartové v roce 1920 umožnilo rodinné dědictví a po jeho utracení si další lety nemohla dovolit, v roce 1924 musela z finančních důvodů svou lásku utlumit. Byla v té době viceprezidentkou pobočky Americké letecké asociace v Bostonu a v okolí Bostonu působila jako prodejce letounů firmy Kinner. V místních novinách propagovala letectví a horovala po větší počet pilotek. A tím by její příběh mohl skončit – kdyby nebylo Charlese Lindbergha a jeho sólového přeletu Atlantiku o tři roky později.
„Jako pytel brambor“
Krátce poté, co Lindbergh přistál v Paříži, se americká společenská ikona Amy Phipps Guestová rozhodla, že chce být první žena, která přeletí (nebo kterou někdo přepraví) přes Atlantik. Nakonec sice usoudila, že by šlo o příliš nebezpečný podnik, ale rozhodla se finančně podpořit ženu, ochotnou riziko podstoupit. A tak se k transatlantickému letu 17. června 1928 dostala Amelia Earhartová – nikoli ovšem jako pilotka, ale jako cestující, který má za úkol vést deník o průběhu letu. Letoun Fokker F.VIIb/3m řídili Wilmer Stultz a Louis Gordon. Při rozhovoru po úspěšném přistání ve Walesu si Earhartová postěžovala, že si „připadala jako pytel brambor,“ a dodala, že „to možná jednoho dne zkusí sama.“
Úspěšný přelet Atlantiku (i bez ohledu na to, že nepilotovala) udělal z Earhartové celebritu, která o svém zážitku napsala knihu, dávala přednášky, dělala reklamu na cigarety Lucky Strike, ženské a sportovní oblečení či na zavazadla. Díky tomu mohla nejen financovat své sny o létání, ale také se zapojila do propagace civilního dopravního letectví. Společně s Lindberghem podporovala Transconinental Air Transport a investovala čas i peníze do vytvoření pravidelného leteckého spojení mezi New Yorkem a Washingtonem (TAT se později transformovala na TWA). Stála také u zrodu Northeast Airlines, které zajišťovaly letecké spojení v severovýchodních státech USA.
Sólo lety
Dvacátého května roku 1932 Earhartová vzlétla z Harbour Grace na Newfoundlandu směrem na východ. Původně měla ve svém jednomotorovém Lockheedu Vega namířeno stejně jako Lindbergh do Paříže, ale v průběhu celého letu musela čelit prudkým severním větrům, námraze a mechanickým potížím, takže po necelých patnácti hodinách přistála na pastvin poblíž severoirského Culmore. Jako první žena, která překonala Atlantický oceán obdržela mnoho ocenění – medaili Kongresu, francouzský Rytířský kříž Čestné legie či zlatou medaili National Geographic Society od prezidenta Hoovera. Díky jejímu vlivu se například začala o letectví zajímat i první dáma Eleanor Rooseveltová, se kterou se spřátelila.
V lednu 1935 se Earhartová stala prvním člověkem, který letěl sólo z havajského Honolulu do Oaklandu v Kalifornii. Podle jejích vlastních slov šlo o víceméně rutinní let a během posledních mil nad mořem poslouchala v rádiu vysílání z Metropolitní opery. O tři měsíce později provedla první let z Mexico City do New Yorku.
Pozoruhodná byla také její účast na Bendix Trophy Race v roce 1935, kdy se se svou obstarožní Vegou s maximální rychlostí 313 km/h umístila na pátém místě, což byl svým způsobem zázrak, protože stála proti speciálně postaveným závodním strojům, které často dosahovaly rychlostí až 480 km/h.
V té době ale bylo jasné, že Lockheed Vega nebude stačit na její další cíl, kterým byl oblet zeměkoule podél rovníku. Rozhodla se proto získat další letoun.
Na dva pokusy
Tím se nakonec stal Lockheed 10E Electra, na svou dobu velice pokrokový stroj. První pokus o let kolem světa byl zajímavý hlavně tím, že se Earhartová rozhodla letět „proti větru“ a směřovala z východu na západ. Skončil ovšem předčasně už na Havaji, kde na letišti v Honolulu poškodila podvozek a letoun musel být dopraven do Kalifornie k opravě. Pro druhý pokus se už rozhodla pro běžný západo-východní směr a jako navigátor s ní letěl Fred Noonan, který měl velké zkušenosti jak z letecké, tak z námořní navigace (měl dokonce licenci námořního kapitána). Noonan předtím, než se přidal k Earhartové, pomáhal společnosti PanAm s plánováním letových tras v Tichém oceánu a zodpovídal za výcvik navigátorů společnosti pro lety mezi San Franciskem a Manilou. Kontinentální Spojené státy opustili prvního června roku 1937 a devětadvacátého dorazili do Lae na Nové Guineji. Do cíle zbývalo jedenáct tisíc kilometrů nad Tichým oceánem.
Ztraceni v moři
Z Lae vzlétla těžce naložená Electra druhého července 1937 a to bylo naposledy, co kdy Amelii Earhartovou a Freda Noonana někdo viděl naživu. Zhruba v polovině cesty přes Tichý oceán měli naplánovné mezipřistání na Howlandově ostrově, což je plochý kus souše dva kilometry dlouhý, pět set metrů široký a pouhé tři metry vysoký. Najít takto malý kus země v rozlehlém oceánu by bylo dost obtížné i v případě, že by radionavigace fungovala – podle Noonana s ní v průběhu výpravy měli neustálé problémy a některé zdroje tvrdí, že navigační anténu při odletu z Lae urazili. Podle pozdějších zkoumání se usuzuje, že Howlandův ostrov minuli o pouhých deset kilometrů, ale protože šlo o tak malý kus souše, nezahlédli jej.
Dodnes existuje několik verzí toho, co se vlastně stalo, ale žádná nebyla potvrzena a nikdy nebyly nalezeny žádné trosky ani ostatky. Earhartová zůstane navždy ztracenou celebritou, která – přestože nebyla tak dobrá pilotka jako její přítelkyně a konkurentka Jacqueline Cochranová – udělala pro civilní letectví obrovský kus práce.
