No, bylo to tu strašně fajn a netvrdím, že tady úplně končím, ale našel jsem si nový místo, kde se vyblbnu… takže se stěhuju na tuhle adresu.

To jen kdyby se tu někdo zastavil.

… a nedá mi nepřemejšlet nad tou úplně nejzásadnější otázkou: kdy je ženská tak krásná, že je úplně krásná? Ona totiž je krásná každá ženská, jen se člověk musí umět koukat. Znal jsem ženský, který měly nádherný oči, jiný zase měly úplně dokonalý ruce, krásný ruce, postavu… ženská je jako sněhová vločka – tím, že každá je jiná a v každý se dá najít při určitým úhlu pohledu ten nejlepší odraz světla.

Největší zhůvěřilost spočívá v tom, když si chlap myslí, že holky ze žurnálu jsou perfektní. Co všechno dokáže udělat a vylepšit Photoshop, to by jeden nevěřil, kdyby to na vlastní oči neviděl.

Nakonec jsem přišel na to, že ženská je úplně krásná právě tehdy, když chlap nemusí myslet na to, jestli vůbec krásná je. Nebo snad existuje nějakej chlap, kterej by přemejšlel nebo zkoumal důvod, proč jsou krásný sněhový vločky?

Zatímco dole v Hale 2 (která byla to největší na celý Basileji) sídlili giganti typu Swatch Group, Patek Philippe, Rolex nebo Ulysse Nardin, nahoře na galerii měli stánky malý firmy, ale hlavně sdružení nezávislejch hodinářů, známý taky pod zkratkou AHCI. To je parta samostatnejch pistolníků, kteří si ještě pořád staví hodiny a hodinky pro radost a shodou okolností si tím dokážou krásně vydělat.

Já samozřejmě některý z nich znal, protože se pohybuju po zahraničních fórech, kde se na jejich věci dá občas narazit – ale je strašně zvláštní potkat tváří v tvář člověka, kterýho zná člověk z fotky a tak nějak si k němu vypěstoval až zbožnou úctu, a uvědomit si, že je to vlastně normální chlap jako každej jinej. Asi nejvíc na mě zapůsobilo to, že jsem si v jednom okamžiku uvědomil, že stojím asi dva metry od Paula Gerbera, což je pro mě ztělesnění hodinářský geniality a jeho MIH watch jednoho dne určitě musí mít.

A všichni tihle lidi, kterejm by patřilo ruce pozlatit, tam stáli, kolovali, povídali si s lidma a byli dočista normální a strašně příjemní. Jedna kamarádka mě poprosila, jestli bych byl tak dobrej a dovezl jí z Basileje brožurku, kterou AHCI při týhle příležitosti udělalo a která v podstatě fungovala jako katalog – takže jsem se snažil nějak tohle přání vyplnit a zároveň se k brožurce dostat sám a na svý cestě jsem o ni jednou poprosil človíčka, ze kterýho se nakonec vyklubal Christian Klings, podruhý jsem zase otravoval Andrease Strehlera a potřetí a naposledy (říkám, že jsem jich bral víc!) Philippa Wurtze, kterej tam byl s těma nejúžasnějšíma stojacíma hodinama, jaký jsem v životě viděl. A všichni tihle hodinářští géniové byli strašně příjemní, brožurku dali, nevadily jim moje přitroublý otázky a nakonec se z toho vždycky vyklubala moc příjemná konverzace. Vždycky jsem odtamtud odcházel úžasně pozitivně naladěnej a nabitej.

A pak jsem sjel po schodech do přízemí a viděl ty idioty na stánku Rolexu, kteří tam měli dvě ochranky a tvářili se jako Jéžiš Kristus… a bylo mi z toho tak nějak divně.

A to jsem tam ještě naštěstí nepotkal Dufoura, Voutilainena nebo Speake-Marina, to už bych se dočista rozbrečel!

Hromady hodinek. Hromady krásnejch hostesek. Ještě větší hromady Asiatů. A úplně největší hromady katalogů, cédéček a takovejch těch papírovejch tašek, se kterejma si připadáte jako v Tesku při výprodeji.

Když jede člověk do Basileje na hodinkářskej veletrh, musí si pamatovat několik zásadních věcí. Hned ta první je nejdůležitější: TOHLE NENÍ REALITA. Realita je taková, že devadesáti procentům lidí na týhle planetě je dočista futrál, jestli má člověk vůbec nějaký hodinky na ruce. A devadesáti procentům z těch zbejvajících deseti procent je úplně ukradený, co je to za hodinky, kdo je vyrobil a jestli jsou mechanický nebo quartzový. Takže člověk, kterej se jako novinář interesuje o hodinky, píše svý moudra pro tak mizivej segment čtenářů, že proti němu jsou i Zahrádkářský listy velkonákladovej plátek.

To samozřejmě hodinkářskejm pisálkům nepřekáží v tom, aby ze svý mírně informovaný pozice vynášeli jasný, absolutní a nepřekonatelný soudy. Jako třeba že současnej trend jsou chronografy, obrovský pouzdra a exotický materiály jako třeba keramika, paladium nebo ALUSIC. Pravda je totiž taková, že tenhle mizivej segment čtenářů disponuje poměrně slušnou dávkou oběživa, takže červený nebo růžový zlato je pro něj stará vesta a hodinky ve žlutým zlatě nosí akorát veksláci a Vietnamci a je všeobecně takňák jako demodée.

Basilejskej veletrh je událost, na kterou se sjíždí všichni a pro kterou si všichni připravujou pořádný vychytávky. Sice je docela dobře možný, že jeho důležitost časem (a možná docela rychle) převezme některá z asijskejch akcí (a takovej Tempus k tomu má docela dobře našlápnuto), protože jihovýchodní Asie je místo, kde se točí obrovský prachy a vzhledem k tomu, že žádná hodinkářská firma nechce hladovět, tak leze Asiatům do zadku. Prozatím si ale Baselworld udržuje docela solidní status quo a je to událost roku. Taky proto, že se hned po něm koná v Ženevě SIHH… ale to už je jiná písnička.

Je to místo, kde člověk může změnit názor na to, jak vnímá tu kterou značku. A to v kladným i záporným slova smyslu. Je to místo, kde si člověk může potvrdit, že Rolex je vážně banda namyšlenejch kokotů, že Chopard je vážně špička ve vkusným spojení vysoký hodinařiny a ještě vyšší šperkařiny, že Harry Winston je vážně šílenec, a že Hans Gerber je sice taky vážně šílenec, ale člověk by mu fakt ty ruce pozlatil…

Užil jsem si to. A po třech tejdnech si myslím, že jsem to strávil. Byla to ale opravdu makačka! :-)

Já nevím, ale je to takovej divnej pocit. Jako by něco běželo a zároveň má člověk pocit, že se nic neděje a jediný, co roste, je entropie. Je zase půlka dubna a já naprosto přesně vím, co bych měl dělat.

A právě proto se mi to dělat nechce…

Celej tenhle měsíc je takňák jako divnej (duben už takovej většinou bejvá, pár si jich pamatuju). Ani to počasí v tom nemá tak docela jasno, na focení je divný světlo a muzika, kterou slyším, se zase někam vytrácí dřív, než si ji stačím pořádně poslechnout. Asi bych se z toho měl nějak vypsat.

Zase mě otravovali.

Chodím do práce na Smíchově místama, kde se to rojí nadháněčema O2 – to jsou takoví ti lidi, kteří vás zastaví, tváří se jako že vám chtějí udělat pomyšlení a přitom se vám snaží prodat debilní tarif debilního operátora. Myslím si, že jsou všude, ale je jich taky čím dál víc a jsou čím dál vlezlejší. Jasně, všichni si musíme nějak vydělávat, ale tohle je prostě moc. Na Smíchově, kde chodím do práce, se jich vždycky rojí tak šest sedm, na Černým mostě, když jedu na autobus, jsou tak čtyři pět. Nedokážete se jim vyhnout, utýct, nic. A když se jim konečně asertivně vykroutíte, tak se na vás vrhne holka, která vybírá na postižený děti. V lepším případě je tam jedna, v horším má kamarádku a ještě se tam o lidi přetahujou s bílou pastelkou, pampeliškářema a podobnejma chvályhodnejma, ale strašně otravnejma charitama.

Já nevím – vyrůstal jsem v době, kdy člověka obtěžovali jedině Svědkové Jehovovi a i ty stačilo tenkrát odmítnout jednou, aby dali pokoj. A protože byli zakázaní a komunisti je neměli rádi, tak dávali pokoj docela pravidelně. To bylo samozřejmě předtím, než začali chodit po činžácích a zvonili na dveře, aby se podělili o radostnou novinu, kterou jim tak jako tak většina lidí nacpala zpátky do chřtánu. Já samozřejmě rozumím tomu, že když chce člověk něco dostat k lidem, že jim musí vyjít přinejmenším na půli cesty vstříc – ale je toho poslední dobou nějak moc. A všechny tyhle věci se vám snaží vnutit čím dál agresivnějším způsobem.

Což je na prd.

Nápis egyptského kněze 2000 let před naším letopočtem: „Náš svět je v kritickém stavu. Děti neposlouchají rodiče, neučí se, nemají snahu po vzdělání. Konec světa není příliš daleko.“

Řecký básník Hesiodos v roce 720 před naším letopočtem: „Ztratil jsem všechny naděje, pokud jde o budoucnost naší země, až dnešní mládež převezme do svých rukou otěže řízení. Je to mládež neukázněná, drzá a nesnesitelná.“

Římský filosof Seneca v roce 50 našeho letopočtu: „Naše mládež miluje přepych, je špatně vychovaná, vysmívá se představeným a vůbec si neváží starých lidí. Děti jsou hotoví tyrani. Nepovstanou, když do místnosti vejde starší člověk. Odmlouvají rodičům. Řečeno jednoduše: jsou velmi špatné…“

Herec Rowan Atkinson v roce 2004 k britskému návrhu zákona o rasové a náboženské nenávisti: „Kritizovat člověka za jeho rasu je naprosto nesmyslné a směšné, ale kritizovat jeho náboženství je správné. Je to svoboda. Svoboda kritizovat myšlenky – jakékoli myšlenky, i kdyby šlo o upřímnou víru – je jednou ze základních svobod společnosti. Zákon, který se snaží říct, že můžete kritizovat a zesměšňovat myšlenky pouze pokud nejde o náboženství, je velice zvláštní zákon.“

Amelii Earhartové se za dob největší slávy říkalo „Lady Lindy“ nebo „Lindbergh v sukních“ – a to nejen proto, že byla první ženou, která si mohla připsat sólový přelet Atlantiku, ale také proto, že zosobňovala dobrodružného ducha dvacátých a třicátých let. Kansaská rodačka byla podle některých médií jednou z nejlepších pilotek ve Spojených státech – podle leteckých odborníků a zkušených pilotů to ale tak jednoznačné nebylo. Nedala se jí sice upřít inteligence, schopnosti a nadšení, ale v praktickém směru příliš nevynikala. Pravdou zůstává, že si to uvědomovala a v průběhu své pilotní kariéry nevynechala jedinou možnost, jak se něčemu novému od profesionálních instruktorů přiučit.

Vzhledem k tomu, že první přístup k létání Earhartové v roce 1920 umožnilo rodinné dědictví a po jeho utracení si další lety nemohla dovolit, v roce 1924 musela z finančních důvodů svou lásku utlumit. Byla v té době viceprezidentkou pobočky Americké letecké asociace v Bostonu a v okolí Bostonu působila jako prodejce letounů firmy Kinner. V místních novinách propagovala letectví a horovala po větší počet pilotek. A tím by její příběh mohl skončit – kdyby nebylo Charlese Lindbergha a jeho sólového přeletu Atlantiku o tři roky později.

„Jako pytel brambor“
Krátce poté, co Lindbergh přistál v Paříži, se americká společenská ikona Amy Phipps Guestová rozhodla, že chce být první žena, která přeletí (nebo kterou někdo přepraví) přes Atlantik. Nakonec sice usoudila, že by šlo o příliš nebezpečný podnik, ale rozhodla se finančně podpořit ženu, ochotnou riziko podstoupit. A tak se k transatlantickému letu 17. června 1928 dostala Amelia Earhartová – nikoli ovšem jako pilotka, ale jako cestující, který má za úkol vést deník o průběhu letu. Letoun Fokker F.VIIb/3m řídili Wilmer Stultz a Louis Gordon. Při rozhovoru po úspěšném přistání ve Walesu si Earhartová postěžovala, že si „připadala jako pytel brambor,“ a dodala, že „to možná jednoho dne zkusí sama.“
Úspěšný přelet Atlantiku (i bez ohledu na to, že nepilotovala) udělal z Earhartové celebritu, která o svém zážitku napsala knihu, dávala přednášky, dělala reklamu na cigarety Lucky Strike, ženské a sportovní oblečení či na zavazadla. Díky tomu mohla nejen financovat své sny o létání, ale také se zapojila do propagace civilního dopravního letectví. Společně s Lindberghem podporovala Transconinental Air Transport a investovala čas i peníze do vytvoření pravidelného leteckého spojení mezi New Yorkem a Washingtonem (TAT se později transformovala na TWA). Stála také u zrodu Northeast Airlines, které zajišťovaly letecké spojení v severovýchodních státech USA.

Sólo lety
Dvacátého května roku 1932 Earhartová vzlétla z Harbour Grace na Newfoundlandu směrem na východ. Původně měla ve svém jednomotorovém Lockheedu Vega namířeno stejně jako Lindbergh do Paříže, ale v průběhu celého letu musela čelit prudkým severním větrům, námraze a mechanickým potížím, takže po necelých patnácti hodinách přistála na pastvin poblíž severoirského Culmore. Jako první žena, která překonala Atlantický oceán obdržela mnoho ocenění – medaili Kongresu, francouzský Rytířský kříž Čestné legie či zlatou medaili National Geographic Society od prezidenta Hoovera. Díky jejímu vlivu se například začala o letectví zajímat i první dáma Eleanor Rooseveltová, se kterou se spřátelila.
V lednu 1935 se Earhartová stala prvním člověkem, který letěl sólo z havajského Honolulu do Oaklandu v Kalifornii. Podle jejích vlastních slov šlo o víceméně rutinní let a během posledních mil nad mořem poslouchala v rádiu vysílání z Metropolitní opery. O tři měsíce později provedla první let z Mexico City do New Yorku.
Pozoruhodná byla také její účast na Bendix Trophy Race v roce 1935, kdy se se svou obstarožní Vegou s maximální rychlostí 313 km/h umístila na pátém místě, což byl svým způsobem zázrak, protože stála proti speciálně postaveným závodním strojům, které často dosahovaly rychlostí až 480 km/h.
V té době ale bylo jasné, že Lockheed Vega nebude stačit na její další cíl, kterým byl oblet zeměkoule podél rovníku. Rozhodla se proto získat další letoun.

Na dva pokusy
Tím se nakonec stal Lockheed 10E Electra, na svou dobu velice pokrokový stroj. První pokus o let kolem světa byl zajímavý hlavně tím, že se Earhartová rozhodla letět „proti větru“ a směřovala z východu na západ. Skončil ovšem předčasně už na Havaji, kde na letišti v Honolulu poškodila podvozek a letoun musel být dopraven do Kalifornie k opravě. Pro druhý pokus se už rozhodla pro běžný západo-východní směr a jako navigátor s ní letěl Fred Noonan, který měl velké zkušenosti jak z letecké, tak z námořní navigace (měl dokonce licenci námořního kapitána). Noonan předtím, než se přidal k Earhartové, pomáhal společnosti PanAm s plánováním letových tras v Tichém oceánu a zodpovídal za výcvik navigátorů společnosti pro lety mezi San Franciskem a Manilou. Kontinentální Spojené státy opustili prvního června roku 1937 a devětadvacátého dorazili do Lae na Nové Guineji. Do cíle zbývalo jedenáct tisíc kilometrů nad Tichým oceánem.

Ztraceni v moři
Z Lae vzlétla těžce naložená Electra druhého července 1937 a to bylo naposledy, co kdy Amelii Earhartovou a Freda Noonana někdo viděl naživu. Zhruba v polovině cesty přes Tichý oceán měli naplánovné mezipřistání na Howlandově ostrově, což je plochý kus souše dva kilometry dlouhý, pět set metrů široký a pouhé tři metry vysoký. Najít takto malý kus země v rozlehlém oceánu by bylo dost obtížné i v případě, že by radionavigace fungovala – podle Noonana s ní v průběhu výpravy měli neustálé problémy a některé zdroje tvrdí, že navigační anténu při odletu z Lae urazili. Podle pozdějších zkoumání se usuzuje, že Howlandův ostrov minuli o pouhých deset kilometrů, ale protože šlo o tak malý kus souše, nezahlédli jej.
Dodnes existuje několik verzí toho, co se vlastně stalo, ale žádná nebyla potvrzena a nikdy nebyly nalezeny žádné trosky ani ostatky. Earhartová zůstane navždy ztracenou celebritou, která – přestože nebyla tak dobrá pilotka jako její přítelkyně a konkurentka Jacqueline Cochranová – udělala pro civilní letectví obrovský kus práce.

Tak jsem byl včera na koncertě. Hrál se pěkně zostra heavy metal a mně překvapilo, kolik lidí překvapilo to, že jsem na takovej koncert šel. No jasně, já vím, že když se šlověk ostříhá, tak vypadá jinak, ale já poslouchal metal (+ všechno, co se za něj vydávalo u nás) už v časnejch osmdesátejch letech, když byla Metallica ještě docela perspektivní kapela, k Black Sabbathu nastoupil dýppárplovskej Ian Gillan (a všichni jsme si mysleli, jaká to bude pecka… no, nebyla) a trash metal se teprve rozjížděl.

Už je to dávno, já vím. Ale včera jsem si připadal jako by to bylo tuhle. Stejně rozvibrovaný stěny a podlaha sálu, stejně zalehlý uši a stejně úžasnej zážitek. Ta kapela se jmenuje High On Fire a je to tak trochu zjevení, protože na desce zní jako dokonalej mix zdivočelejch Black Sabbath a Motörhead na cracku. Člověku se nechce věřit tomu, že by v roce 2007 mohl ještě někdo hrát tak dřevní metal, ale čím víc jsem je poslouchal, tím víc mi docházelo, že to je úplně obyčejnej rock’n'roll. Jasně, hranej na 250%, ale pořád stejná energie a sranda.

Jediná zvláštní věc, kterou jsem tam zažil, byli lidi. Ne že bych čekal sešlost mániček, ale přece jen jsem myslel, že vlasatci budou v přesile – drtivá většina obecenstva byla úhledně zastřižená a civilizovaně popíjela plzeňský z plastovejch kelímků. Byly doby – a já je pamatuju – kdy by tvrdý hárošský jádro takovýhle lidi z kotle vyprovodilo. Jenže… tohle bylo tvrdý hárošský jádro :-)

Časy se mění!

Někdy v tom ani ti Švýcaři nemají tak docela jasno. Když v roce 2002 Nicolas Hayek, šéf Swatch Group, oznámil, že ETA přestane dodávat ostatním (a tudíž konkurenčním) společnostem ebauche a místo nich bude prodávat kompletní strojky s označením Swatch, strhla se velká mela. Do hry musela vstoupit švýcarská obdoba Antimonopolního úřadu a podařilo se dosáhnout dohody: dodávky budou pokračovat do roku 2008 (tudíž o dva roky dýl) a jejich celkový zrušení pak přijde o další dva roky později.

Tolik fakta. Otázka zůstává: opravdu se Hayek na starý kolena zcvoknul a pokusil se podříznout celej švýcarskej export? Přece jen drtivá většina hodinářskejch firem používá ETA ebauche… Nebo ho osvítil duch svatej a on se tímhle krokem rozhodl popostrčit švýcarský rodinný stříbro na další stupínek kvality? Přece jen – co si může člověk přát než hodinky značky XY vyrobený v továrně XY se strojkem XY? Nic lepšího než in-house kalibry neexistuje, zbytek je jen předražená a jinak zabalená ETA.

Samozřejmě, Hayek není žádnej dobrodinec, a i když si za ebauche nechá ETA zaplatit, pořád je to zásobování konkurence.
A co se teda stalo? Úžasný věci: jako by se spoustalidí zničehonic probrala ze zimního spánku a začaly pohyby. LVMH nalil konečně nějakej ten milion do Zenitu (takže se možná konečně dočkáme lepšího El Primera – po necelejch čtyřiceti letech by si s tím kalibrem mohli pohrát). Richemont koupil Minervu (což je škoda, Minerva dělala krásný hodinky) a spojil ji s MontBlancem – a následně to posichroval odkoupením výrobních kapacit Rogera Dubuise. Vlastní manufakturu si staví Jaquet Droz (ze Swatch Group), Gérald Genta a Daniel Roth (oba z Bulgari). Přistavuje i Audemars Piguet nebo Jaeger-LeCoultre.

Léčba šokem? Zachránil Hayek pověst švýcarskýho hodinářskýho řemesla? Uvidíme – hodně bude záležet na předefinování razítka “Swiss Made”…