V kanálech žijou malý lidi!

Tuhle fotku jsem udělal dneska ráno cestou na autobus a bylo by možná docela zajímavý vědět kolik lidí při pohledu na papírek, napůl zastrčenej do díry ve víku kanálu, napadne podobná úchylnost.

Já si samozřejmě okamžitě vzpomněl na to, jak jsme jako děcka strkali do škvíry mezi rámem okna a oknem před Vánocema lístečky, na kterejch jsme Ježíškovi psali, co bysme chtěli za dárečky. Znáte to, takový dopisy typu: “Mylí Ježýšku, moc bysem chťel tu autadráhu jaksme se na ni dívaly s taťínkem a on mě ji nechtěl koupit. Ďekuju!” A mně došlo, že kdyby v kanálech žili malí lidi (tak půl metru na vejšku, ty trubky moc široký nejsou) a měli malý děti, tak by ty děti právě tímhle způsobem psaly a posílaly dopisy Ježíškovi.

Jasně, já vím, že to byla nejspíš nějaká zahozená účtenka - taky takhle občas uklízím do kanálu - ale stejně… nechal jsem tam ten lísteček bejt. Co kdyby…?

Apokalyptický myšlení

Zajímalo by vás, jestli neměli cestující potápějícího se Titaniku k obědu přesolenou polívku?

Samozřejmě je to pitomá otázka, ale přesně to mě napadlo, když jsem šel dneska do práce. Potkal jsem (stává se mi to často) partu Svědků Jehovovejch s těma jejich šílenejma časopisama. Svědkové jsou takoví v podstatě milí, slušní a rádoby pozitivní lidi, kteří se tváří jako že jim na vás záleží a jako že jim jde jenom o vaše dobro. Takhle to aspoň vypadá na první pohled. Ve skutečnosti jim ale vůbec nesejde na tom, jestli nemáte nadýmání, horečku nebo zimnici.

Jakmile totiž do svýho náboženství začleníte apokalypsu, jde všechna sranda stranou. Samozřejmě ji začleníte jenom v případě, že stojíte na tý správný straně barikády a jste “my”, takže drtivej zbytek světa jsou potom “oni”, kteří to dostanou od váma uznávanýho božstva (a vůbec nezáleží na tom, jak se jmenuje a jestli je to Jehova, Ježíš Kristus, Višnu nebo ženskej princip - podstata hry je vždycky stejná) sežrat.

Jestliže věříte v apokalypsu, zákonitě je vám pak ukradený globální oteplování, ropný skvrny v Kerčským průlivu, dostatek sněhu o letošní zimě, politická situace a tak dál. Pokud se těšíte na to, že to tenhle svět zabalí a vy půjdete do nebe nebo tak nějak podobně, vůbec vás netíží, že netřídíte odpad nebo že nespalujete v kotli PET flašky. Spousta věcí je vám ukradená a vy jste rádi, protože tak to má bejt…

A hlavně - pokud počítáte s apokalypsou, jsou vám oni” ukradení (a v podstatě jste hrdí na to, že tenhle postoj dokážete podpořit patřičným biblickým citátem). A tohle má jako bejt v pořádku?

Steve, ať jsi, kde jsi…

Tak se zdá, že vám někdy nepomůže ani to, že jste sólově obletěli svět v balónu, že jste dokázali tohle i támhleto, že máte hromadu rekordů v Xtrailovým lyžování, jachtaření, že jste letěli nejrychleji s Zeppelinem NT i nejdýl s větroněm - někdy je prostě příroda silnější, no.

Přitom stačilo jediný - aby si na ruku vzal ty zatrolený breitlingy Emergency, který nechal doma (některý zdroje sice tvrdily, že je měl, ale paní Fossettová na tohle téma vydala prohlášení). Tak jako tak - byl to zkušenej letec, kterej by určitě dokázal viditelně označit místo, kam to zapíchl. Z toho vychází spíš, že s letadlem spadl tak nešikovně, že se rovnou zabil. Nikomu samozřejmě není jasný, proč by měl padat - koneckonců měl kvalitní letadlo, dostatek paliva a počasí bylo v pořádku. Jednou se to možná dozvíme - až sebou v Nevadě zase někdo třískne a při pátrací akci se najdou neindentifikovaný vraky stejně jako teď, kdy jich našli (zatím) osm.

Z toho, že to Steve Fossett zabalil, jde na člověka smutek. Byl to poslední dobrodruh, jakýho svět znal. A já teda doufám, že pokud je to opravdu tak, jak to asi je, tak zrovna teď sedí někde na onom světě v příšeří kavárny s kámošema Halliburtonem, Earhartovou, Nungesserem a Saint Exupérym a častujou se divokejma historkama o tom, jak to za jejich časů bylo těžký…

Steve, díky.

Co nepotřebujeme? Vodotěsnost!

U hodinek existuje jeden výraz, kterej mi padnul do oka: over-engineering. Narazil jsem na něj, když jsem sbíral informace na článek o hodinkách do vody a v daný souvislosti šlo v podstatě o to, že člověk nepotřebuje hodinky s vodotěsností do tří tisíc metrů, když se stejně do takový hloubky nepotopí. V podstatě to byly stejný kytky, akorát svázaný jinou šňůrkou jako když jsem se bavil s panem Helikarem, šéfem Primu - dostali jsme se na téma vodotěsnost hodinek a já se pozastavil nad tím, že ani sportovní primky nemají šroubovací korunku. To ho pobavilo a řekl, že i tak ty hodinky vydrží běžnej styk s vodou, ke kterýmu může v rámci každodenního nošení dojít - včetně běžnýho koupání a plavání.

Abych se citoval z řečenýho článku: “Všeobecně pokládáme nějakou tu vodotěsnost u hodinek za naprostou samozřejmost a snad se jí někdy přikládá i větší význam než jaký ve skutečnosti má. Vždy ale znamená větší odolnost nejen proti vodě, ale i proti prachu, ať už jde o odolnost do 100 m nebo do 1000 m. Dokonce i proslulý model IWC Deep One (první mechanické hodinky s mechanickým hloubkoměrem, vyráběné výhradně pro potápění), měl značenou odolnost do 100 m, protože to podle výrobce pro amatérské potápění dostačuje).

Dnešní móda vodotěsných hodinek mnohokrát dosahuje extrémů odolnosti až do tří tisíc metrů – přitom ale například proslulá specifikace britského ministerstva obrany pro hodinky, označované WWW (wristwatch, waterproof) vyžadovala vodoodolnost do deseti metrů a například model IWC Mark X, který tuto specifikaci splňoval, neměl ani šroubovací zadní dýnko.”

Samozřejmě že se daleko líp (a dráž) prodávají hodinky, který mají deklarovanou vodotěsnost do tří set, pěti set nebo tisíce metrů. A rozhodně netvrdím, že je to podvod na lidi - jen jsem došel k názoru, že když už nejsem profesionální potápěč, tak nepotřebuju hodinky pro profesionální potápěče. Jasně, je příjemný zalehnout do vířivky s černejma Monstrama na ruce a vědět, že je všechno v pohodě a ony si budou tikat dál. Ale vážně je to potřeba?

Byl jsem u moře. Měl jsem nejhezčí hodinky na celý pláži - svou roli v tom hrálo i to, že jsem na tý pláži měl hodinky skoro jako jedinej…

Jo, over-engineering. Jasně. Na kolik situací v běžným životě se dá tenhle termín použít?

Hodinky

No tak dobře, přiznejme si to: jsem magor přes hodinky. Mám je rád. Mechanický hodinky, rozumí se, ne digitálky ani quartzky. Viděl už jsem pár rozebranejch mechanickejch strojků a nepřestával jsem žasnout nad tím, že když se ty kolečka, šroubky a můstky a péra a ostatní dají dohromady, tak nejen že dokážou s určitou přesností ukazovat čas, ale navíc (v případě kvalitní práce) hravě přežijou majitele a budou se o ně rvát ještě i vnuci člověka, kterej je koupil.

A já vždycky toužil po něčem, co by mě dokázalo přežít (v tom se nejspíš neliším od zbytku lidstva, je akorát rozdíl v tom, co si kdo přeje, aby ho přežilo).

Z prvního odstavce je ale stejně nejdůležitější věta o tom, že hodinky dokážou ukazovat čas “s určitou přesností”. U digitálek a quartzovejch hodinek je to jednoduchý: z jedný strany se do nich strčí knoflíková baterka a z druhý strany padá takřka na vteřinu přesnej čas. To mechanika, panečku… to je jiná písnička! Pokud má člověk hodinky se strojkem dostatečně kvalitním na to, aby získal certifikát COSC (Contrôle Officiel Suisse des Chronometres), což přeloženo do normálního jazyka znamená, že fungují s přesností v rozmezí -4 až +6 sekund denně. Pokud by to snad někomu nepřipadalo jako kdovíjaká přesnost, pak podotýkám, že den má dohromady 86 400 sekund, a i když se mi zrovna teď nechce počítat trojčlenkou, jak malej zlomek procenta dělá jedna sekunda během čtyřiadvaceti hodin, určitě to není moc.

Ostatně - jak přesnej čas vlastně člověk potřebuje? Proč bych měl vědět, že mi tramvaj jede za dvě minuty, když je mi tak jako tak jasný, že se o další tři minuty opozdí? A není možný, že dokážeme měřit čas zbytečně přesně, takže tahle posedlost nanosekundama jen přikládá polínko na oheň nervozity a žaludečních vředů? Koneckonců, kdybych chtěl znát čas na vteřinu přesně, tak si koupím hodinky řízený rádiovým signálem z Německa, který se (oficiálně) opozdí tak o sekundu za sto let.

Jenže… oni netikají, no.